| |
Při spolupráci s velkými dodavatelskými organizacemi je firma často vyzvána ke konzultacím. Při úpravách suterénu Fantovy budovy na Hlavním nádraží v Praze byl dodavatel postaven před úkol vybourat v silně zatížených cihlových stěnách tlustých asi jeden metr větší počet otvorů širokých čtyři metry. Neobvyklost rozměrů a zatížení vedla k pochybnostem o správnosti použití běžného řešení, které spočívá v postupném uložení dvou částí překladu do předem zřízených drážek ve stěnách nad budoucím otvorem. Tuhost takto provedeného nadpraží bývá v projektu zvětšena tím, že válcované profily dimenzí 280 – 450 mm jsou před osazením provařeny ve dvojicích pásovinou a následně přibetonovány. Nedostatky tohoto řešení spočívají v tom, že při větších otvorech s ohýbanými překlady vzrůstají nároky na dimenze nosníků.
Vedle ekonomické náročnosti ani dobře nesplňuje statické požadavky. Není totiž v souladu s novým stavem napjatosti konstrukce, k němuž dojde po zřízení otvoru, a nevede tak k jednoznačně uspokojivými výsledkům. V běžných případech menších otvorů lze tento problém pominout. Zde však bylo třeba respektovat skutečnost, že podchytávky, při nichž jsou masivní tuhé zděné konstrukce stěn prolamovány poměrně velkými otvory s relativně měkkým nadpražím z ocelových nosníků, mohou mít dopad i do stávajících okolních konstrukcí. Z posouzení nosníků vyplynulo, že by jejich plné využití při přenášení zatížení od zdiva nad otvorem vedlo k jejich průhybu až kolem 10 mm, což je v rozporu s tuhostními parametry stěny. Řešení tedy nevyhovovalo z hlediska mezního stavu deformace.
Nebylo možné zanedbat ani hledisko estetické, protože přímá nadpraží v prostředí stropních kleneb působí rušivě. Ostatně, diskuse s architektkou o tomto nedostatku přímého nadpraží vedla ke změně statického schéma. V daném případě jsou v 1. PP stěny rozmístěny v podélném a příčném směru a vytvářejí obdélníkové prostory s cihelnými klenbami, široké 3 až 7 m a dlouhé 4 až 7 m. Právě tento fakt, konstruktéry často přehlížený, vedl paradoxně k zásadnímu odstranění ekonomických a statických nedostatků tradičního řešení. Začalo se uvažovat o zakřivení nadpraží, tedy o použití tlačeného oblouku namísto ohýbaného nosníku. Oblouk, umožňující vždy efektivně překlenout prostor mezi podporami, měl být nově použit při zabezpečení stěny nad prolamovaným otvorem. To má značné přednosti. V daném případě oblouk s dostatečným nadvýšením, zhotovený z betonu (u dosavadního řešení využívaného k obetonování válcovaných nosníků) do vybourané drážky (obdobné jako drážka pro přímý válcovaný nosník, pouze zakřiveného tvaru) a vyztužený armokošem by byl schopen splnit požadavky z hlediska prvního mezního stavu a přitom by vykázal požadovanou deformaci menší než 1 mm. Toto se realizovalo a ukázalo se, že tradiční řešení přinášelo řadu technických problémů zejména při manipulaci s dvojicemi spojených válcovaných profilů, jejichž hmotnost dosahovala až 1500 kg. Vše by se odehrávalo v uzavřených suterénních prostorách bez možnosti použití zdvojovacích prostředků, které by usnadnily manipulaci a osazování, což by vyžadovalo velké množství pracovníků a náročnou stavbu pracovního lešení s dostatečnou únosností. Oproti tomu nově navržené řešení klenutými železobetonovými oblouky bylo možno realizovat se čtyřmi pracovníky při použití běžného stavebního lešení a standardní mechanizace. Lze předpokládat, že pro obě řešení je objem bouracích prací, bednění a množství betonu téměř srovnatelný. Ekonomická výhodnost nového řešení tedy spočívá kromě úspory pracnosti zejména v úspoře oceli, jejíž potřeba je u obloukového nosníku přibližně o 80 % nižší než u rovných nadpraží z válcovaných profilů. Podstata řešení je patrná z obr. č. 11.
Záběry z provádění jsou na následujících fotografiích.
  
|
|
